Příměří a mírové smlouvy

V lednu 1919 se představitelé vítězných stran sjely do Paříže, aby zde vypracovali mírovou smlouvu. Pozváno však nebylo Rusko, protože žádný z dohodových států neuznával legitimitu nového bolševického režimu. Rozhodující slovo měla tzv. Rada čtyř, tedy zástupců USA, Francie, Británie a Itálie. Americký prezident se snažil hlavně o usmíření s Ústředními mocnostmi, zejména pak s Německem. Francouzský premiér Clemenceau chtěl na poražené uvalit tvrdé podmínky, a britský Lloyd George zaujímal obvykle střední cestu. Italský premiér Orlando se zajímal pouze o své vlastní územní zisky, a když ostatní Spojenci předali část východojadranského pobřeží novému jugoslávskému státu, konferenci naštvaně opustil.

Wilson, jako představitel státu, který ve válce tolik netrpěl, se snažil o bezpečný a demokratický mír. Nepřál si vzájemné obviňování, přičemž trest pro Německo měl být mírný a Německo mělo být přijato do rodiny všech států. Francouzi však myšlenku shovívavého míru odmítli. Jejich země ve válce trpěla a velká část byla v troskách. Clemenceau proto požadoval tvrdé podmínky - ztrátu velké části území, bohatství, průmyslu i vojenské síly, aby už nikdy nemohlo povstat z popela a zaútočit na Francii, jako v letech 1870 a 1914. Britský ministerský předseda se snažil mezi těmito extrémy lavírovat. Dokonce řekl, že: "Je to, jako bych seděl mezi Ježíšem Kristem a Napoleonem Bonapartem".

Po měsících hašteření dospěly všechny strany ke kompromisu a jak Wilson, tak Clemenceau v nejdůležitějších bodech ustoupili. Podepsáno celkem pět mírových smluv. Versailleská s Německem (28. června 1919), Saint-germainská s Rakouskem (10. září 1919), Neuillyská s Bulharskem (27. listopadu 1919), Trianonská s Maďarskem (4. června 1920) a Sévreská s Tureckem (10. srpna 1920).

Po Pařížské mírové konferenci ale zůstalo mnoho problémů nevyřešených a jen málokdo z účastníků z ní odjížděl spokojeně.