Společnost národů

Jedním z klíčových bodů, který americký prezident Wilson předestřel už před Pařížskou mírovou konferencí ve svém dokumentu "Čtrnáct bodů", bylo vytvoření Společnosti národů. To měl být mezinárodní orgán, mající rozhodovat spory mezi státy a udržovat mír. Byla to idea, která odrážela především nelibost s předválečnou diplomacií, která pomocí tajných dohod postupně zavedla celý svět do války.

Za své sídlo si roku 1920 zvolila Ženevu v neutrálním Švýcarsku a tvořilo ji původně pět stálých členů - Velká Británie, Francie, Itálie, Japonsko a USA. Každý její člen disponoval jedním hlasem a její rada se scházela jednou za tři měsíce, popř. častěji. Roku 1926 se rozrostl počet členů na devět. Společnost národů vytvořila i řadu dalších orgánů, které se měly zabývat nejrůznějšími problémy, např. Stálý smírční soud v Haagu (řešil právní spory), Mandátní komise (dozírala na správu bývalých německých kolonií a bývalých částí Osmanské říše), Odzbrojovací komise (sledovala obchod se zbraněmi, jejich prodej a omezení výroby), Mezinárodní organizace práce (starala se o zlepšení podmínek pro pracující, sledovala odborové svazy), nebo Zdravotnická organizace (koordinovala odezvy na propuknutí epidemií).

Společnost národů přijala za své mnohé chvályhodné myšlenky a zpočátku vykazovala i úspěchy. Mírovou cestou vyřešila např. spory mezi Finskem a Švédskem (1921), Německem a Polskem (1921), Itálií a Řeckem (1923), atd. Byla to však silně eurocentrická organizace, ovládaná vítěznými státy 1. světové války. Postrádala finanční zdroje a mohla ukládat jen hospodářské sankce. Tyto slabiny se plně projevily ve třicátých letech, kdy proti ní vystoupily militaristické státy (Itálie, Německo, Japonsko). Vypuknutí 2. světové války pak znamenalo definitivní konec Společnosti národů (formálně byla rozpuštěna v roce 1946).