Námořní válka

STŘEDOMOŘÍ

Středomoří bylo v 1. světové válce životně důležitým prostorem pro mnoho zemí. Gibraltarským průlivem a Suezským průplavem procházelo asi 75 % britského obchodu. Středozemní moře bylo důležité i pro Francii a Itálii, neboť si potřebovaly udržet přístup ke svým koloniím. Pro spojení Rakousko-Uherska se světem bylo zase důležité Jaderské moře. Turecko pak ovládalo Dardanely - úžinu, tvořící přístup do Černého moře. Ve Středozemním moři se nakonec žádná velká bitva nesvedla, zato od září 1915 vedli v Dardanelách a Marmanském moři úspěšnou ponorkovou válku Britové. Potopili zde polovinu tureckého obchodního loďstva, i několik válečných lodí. Jen jediná britská ponorka, E-11, dokázala během tří plaveb potopit 27 parníků, 58 manších plavidel, 3 křižníky a bitevní loď.

Z Kotoru na Jadranu a z Cařihradu (Istanbul) operovaly zase ponorky Ústředních mocností, které byly také velmi účinné. Nakladly několik minových polí, ve kterých se potopila např. italská bitevní loď. Německé a Rakousko-Uherské ponorky operovaly i na hlavních námořních trasách, kde v průběhu roku 1917 potopily na 900 spojeneckých obchodních lodí. Vcelku úspěšná byla i italská válečná plavidla, a to zejména ta nejmenší. Na konci války např. dva torpédové čluny potopily rakousko-uherský dreadnought.

SEVERNÍ MOŘE

Němci se pokusili zaútočit na britské křižníky pomocí lsti. Vyslali 41 průzkumných lodí, za nimiž v uctivé vzdálenosti vypluly hlavní síly německého válečného loďstva v počtu 59 lodí (z toho 16 dreadnoughtů). Jakmile by průzkumné lodě narazily na Brity, otočily by se a nalákaly je tak k bitvě s jejich mocným Širokomořským loďstvem, číhajícím v pozadí. Britové však na tuto lest přišli. Mohly za to ukořistěné kódovací příručky a šifrovací tabulky, které ukořistili Rusové v srpnu 1914 z potopeného křižníku Magdeburg. Sice neznali přesnou polohu německé flotily, věděli ale že vyplula. Proto vyslali na moře své Velké loďstvo, v počtu 99 lodí (z toho 24 dreadnoughtů). Celá akce, známá jako bitva u Jutského poloostrova, nakonec nedopadla tak jak si obě strany představovali. Němci se nechali vlákat do léčky, ale dokázali se pod vedením admirála Scheera uniknout a posléze i proplout skrz britskou flotilu, která jim bránila v návratu domů. Britové během akce (i vinou nešťastného výbuchu muničního skladu) ztratili 6800 mužů, 6 křižníků a 8 torpédoborců. Němci 3100 mužů, 5 křižníků, 5 torpédoborců a jednu bitevní loď.

Z taktického hlediska skončila bitva nerozhodně, i když ji Němci prohlašovali za své velké vítězství. Britská nadvláda v Severním moři ale nebyla narušena a Němci se už nikdy tuto nadvládu nepokusili narušit.  

NĚMECKÉ PONORKY

Přestože ponorkám věnovalo ze začátku války pozornost jen málo stratégů, v průběhu války se jejich význam několikanásobně zvětšil. Ponorky představovaly slabá plavidla, jejichž úspěšnost byla založena na neviditelnosti. Mezinárodní pravidla ale požadovala, aby byly obchodní lodě nejprve zastaveny a jejich posádka před potopením lodi nejprve zachráněna. To však ponorky ohrožovalo a proto Německo 4. února vyhlásilo vody kolem Británie za válečnou zónu, takže se každá loď v oblasti mohla stát cílem ponorkového útoku. V květnu pak potopili parník Lusitania, kde přišlo o život 1198 osob, z toho 124 američanů. V srpnu se pak situace opakovala (parník Arabic) a Spojené státy s Německem přerušily vztahy. Situace byla napjatá a Němci si nechtěli znepřátelit neutrální země, a tak hned v září 1915 neomezenou ponorkovou válku odvolali.

Po roce 1916, který kladl na všechny válčící strany velké nároky, se Němci domnívali, že pro dosažení vítězství by se mělo využít všech zbraní. A tak byla řada činitelů ochotna vzít na sebe pro dosažení vítězství v roce 1917 obrovské riziko. Němci spočítali, že pokud jejich ponorky každý měsíc potopí 600 000 tun obchodního nákladu, Británie bude nucena kapitulovat kvůli nedostatečnému zásobování. Potápění lodí by sice nejspíš vedlo ke vstupu USA do války, ale jejich malá armáda byla ve srovnání s kapitulací Velké Británie přijatelnným rizikem. 1. února tedy Německo obnovilo neomezenou ponorkovou válku.

Účinnost německých ponorek ale byla ještě mnohem vyšší a v dubnu potopily dokonce 870 000 tun, tedy o mnoho víc než předpokládali. Británie musela jednat (např. zásoby pšenice měla už jen na 6 týdnů) a řešení nakonec spočívalo v systému konvojů. Měsičně bylo potopeno sice stále ještě 200 000 tun, Británie však byla zachráněna od vyřazení z války. Sázka na neomezenou ponorkovou válku tak Německu nevyšla a navíc si znepřátelilo Spojené státy.