Porážka Rakouska

Od smrti císaře Františka Josefa v listopadu 1916, se v Rakousku zhoršovala i politická situace. Jeho nástupce, Karel I. si byl vědom hrozby a snažil se mocnářství zachránit, když v roce 1917 zjišťoval situaci spojenců a možnosti příměří. Němci ale tyto kontakty odhalili a Karel I. pak zahanbeně souhlasil s velkou ofenzivou proti Italům v létě 1918. Rakušané zaútočili 15. června 1918 a i když se jí ze začátku proti italské armádě dařilo postupovat, brzy byla zastavena a posléze vržena zpět. Bitva skončila 22. června a rakouská vojska byla od základu zdemoralizovaná, prodchnuta duchem vzpoury a rozpolcená národnostními třenicemi.

Pro Rakousko-Uhersko to byla poslední kapka. Řada národů uvnitř monarchie navíc žádala nezávislost a ta se tak rozpadala zevnitř. 14. září rakouská vláda žádala o mír a spojenci v odpovědi podpořili snahy o samostatnost národů uvnitř mocnářství. Mezitím se Italové odhodlali ke zničujícímu útoku a řada rakouských vojáků dezertovala. Italové tak zajali 300 000 rakousko-uherských zajatců.

28. října vyhlásilo Československo a Jugoslávie (resp. Království Srbů, Chorvatů a Slovinců) nezávislost a monarchii opustilo Polsko a Maďarsko. 3. listopadu souhlasilo vrchní velení Rakousko-Uherska s podmínkami příměří, ale jejich mocnářství už prakticky neexistovalo. Ve Vídni byla vyhlášena Rakouská republika.

Válka, kterou Rakousko-Uhersko rozpoutalo ve snaze o pokoření Srbska, tak nakonec zapřičinila pád a naprosté zničení dlouholeté habsburské monarchie. [VLOŽIT: MAPA ROZDĚLENÍ RAKOUSKA]