Spojenci útočí

Když se Německo pustilo 15. července do své poslední ofenzivy, bylo to s vědomím, že situace je velmi vážná. Ludendorff věděl, že to bude ve stylu všechno, nebo nic. Do útoku se vrhlo 52 německých divizí, ale spojenci byli už poučeni a využili aktivního leteckého průzkumu, který německé záměry odhalil předem. Navíc Dohoda plánovala vlastní ofenzivu, takže zatímco Němci postupovali vpřed, spojenci zaútočili za podpory 350 tanků na jejich nechráněná křídla a hrozili je obklíčit. Ludendorff si hrozbu rychle uvědomil a zatroubil k ústupu, čímž zmizely i veškeré naděje na německé vítězství ve válce. 

Britové nehodlali nechat Němce v klidu a u Amiensu spustilki další bitvu. Využívali přitom nové postupy a taktiky, které prováděly i některé německé jednotky dříve. Britové je však uplatnili všeobecně při výcviku celé své armády. Taktika spočívala v koordinaci všech složek. Dělostřelectvo bylo v roce 1918 mnohem účinnější a jeho úloha již byla trochu jiná. Britové navíc využívali masových tankových formací, které snadno překonávaly systémy zákopů a ničily obranné bunkry a kulometná hnízda. Důležitá byla i převaha ve vzduchu, která umožila letecký průzkum a útoky ze vzduchu. 

8. srpna se dala pěchota pod ochranou dělostřelecké palebné přehrady do pohybu, s doprovodem 400 tanků. Britská smršť byla velmi dobře koordinována a Němci nevydrželi. Sám Ludendorff označil 8. srpen za "černý den německé armády". Když útok během několika dnů uvázl na mrtvém bodě, spojenci se zastavili, což byla také změna oproti dosavadní válečné praxi. 

Spojenci však objevili vítěznou strategii. 18. srpna zde opět zaútočili a když Němci přisunuli posily, útok zastavili, aby v tom okamžiku zaútočili Francouzi na jihu. Němci se tak museli zase přesunout a tato taktika umožnila postupné dobývání relativě velkých kusů území dřívě, než mohli zareagovat. Přišla tak nepřerušená série spojeneckých vítězství, nazvaná "100 dní", která Němce donutila ustoupit za Hindenburgovu linii.