Marocká krize

Anglo-francouzská srdeční dohoda vyřešila dlouholeté spory o Maroko, protože Britové postoupili kontrolu svých území Francouzům. Německý císař Vilém II. se ale pokusil využít situace a nátlakem způsobit rozpad této dohody, když se v březnu 1905 objevil v marockém přístavu Tanger a podporoval nezávislost Maroka. Také požadoval svolání mezinárodní konference o otázce Maroka.

Pro Německo však skončila konference diplomatickou porážkou. Britové totiž plně podpořili Francii a vůči německým výhrůžkám neustoupili. Francii navíc v otázkách Maroka podpořila většina evropských zemí, včetně Itálie - aliančního partnera Německa. Pro německo to mělo však ještě horší důsledky, protože po této první marocké krizi si Británie uvědomila, že největší hrozbou jsou v Evropě němci.

Maroko však v předválečném období sehrálo důležitou roli ještě jednou. Po vypuknutí pouličních bojů v roce 1911, zaměřených proti cizincům, poslal Vilém II. do marockého přístavu Agadir dělový člun Panther. Oficiálně kvůli ochraně německých zájmů, ve skutečnosti se tím snažil demonstrovat slabost Francie, a přimět tak Brity k závěru, že Německo je pro ni výhodnějším a silnějším spojencem. Diplomatická snaha však opět selhala a stal se přesný opak, než si německý císař představoval - ze Srdečné dohody mezi Británií a Francií se stala skutečná vojenská spojenecká smlouva.