Rakousko-Uhersko

    Rakousko řešilo své vnitropolitické problémy, pramenící ze svého mnohanárodnostního společenství. Vlnu znepokojení vyvolala zejména částečná autonomie maďarů (Uherska), což řada národů uvnitř rakouského císařství nesla velmi nelibě. Zvlášť nejpočetnější slované. Rakousko-Uherským spojencem číslo jedna se stalo Německo, se kterým podepsalo v roce 1879 tzv. Dvojspolek. O tři roky později se k nim přidala i Itálie, čímž vytvořili Trojspolek.

    Problémy přišly ale hlavně z východu. Balkánské státy, které si teprve nedávno vybojovaly svoji nezávislost na Osmanské říši, se spolu střetly o nadvládu v oblasti v několika válkách. I když bylo rakouské pronikání do této oblasti ze začátku spíše ekonomické povahy, snaha rozšířit svůj vliv o balkánské slovany nakonec vedla k anexi Bosny a Hercegoviny. V tomto kroku Rakousko podporoval zejména německý císař Vilém II. Opačnou reakci tento krok vyvlal v Rusku, které mělo v této oblasti své zájmy, a které se pasovalo do role ochránce slovanů. 

    Čím dál napjatější vztahy mělo Rakousko se Srbskem, které však s Ruskem uzavřelo dohodu, namířenou právě proti rakouskému císařství. V této situaci se tak křížily Rakouské a Ruské zájmy prostřednictvím Srbska, navíc posíleného silným národním cítěním. Konflikt se tak zdál neodvratný, přičemž tím pomyslným pohárem, jenž přetekl, se stal atentát na rakouskéh následníka trůnu, Františka Ferdinanda d'Este.