Rakousko útočí na Srbsko

Rakouské válečné plány počítaly s rychlou bitvou se Srbskem a poté se společným rakousko-německým tažením proti Rusku. Rakouská armáda ale měla několik vad na kráse. Především se jednalo o mnohonárodnostní mocnářství, a tak měla ve svých řadách spoustu etnických menšin, jejichž loajalita byla často velmi sporná. Špatná dopravní infrastruktura pak nepříznivou situaci Rakouska-Uherska jen podtrhla.

Velení rakouské armády měl ve svých rukou hrabě Franz Conrad von Hötzendorf, přestože formálním nejvyšším velitelem byl starý císař František Josef. Vpádu do Srbska pak velel polní maršál Oskar Potiorek. Mezi Centrálními mocnostmi však panovalo několik rozporů, zejména o to, kudy vést útok. Němci pochopitelně chtěli aby Rakousko útočilo na Rusko, čímž by rozptýlilo jeho síly a němci se tak mohli dále soustředit na Francii. Rakousko se zase chtělo nejprve vypořádak se Srbskem, které považovalo přímo odpovědné za atentát na arcivévodu, a se kterým mělo už delší dobu nevyřízené účty. [VLOŽIT: FOTO RAKOUSKÝCH ZVĚRSTEV V SRBSKU]

Proti srbsku mělo Rakousko tři armády, což měl být dostatečný počet a nepředpokládalo žádné větší problémy. Srbové se však ukázali jako mnohem silnější, než si rakušané mysleli. Srbská armáda, které velel generál Radomir Putnik, čítala necelý půlmilion vojáků a zpočátku před rakušany ustupovala. Pak se ale Srbsko odhodlalo k překvapivému protiútoku a do týdne zahnalo Rakousko zpět mimo své území. Dokonce na chvíli vpadlo do rakouskem okupovaného území Bosny.

Po druhém, opět neúspěšném, vpádu do Srbska v říjnu, Rakousko naplánovalo na listopad svou největší ofenzivu, s cílem konečně Srbsko porazit. Tentokrát byli úspěšnější a srbové ustoupili do vnitrozemí, zatímco 2. prosince padlo hlavní město srbska - Bělehrad. Generál Putnik si ale poradil i v situaci na okraji porážky - správně předpokládal rakouské problémy se zásobováním v horském terénu, a o dva dny později provedl další protiútok. 15. prosince byl znovu osvobozen Bělehrad a rakušané byli opět vyhnáni za hranice.