Bitvy na Soči

Vztahy mezi Itálií a Rakousko-Uherskem nebyly nikdy příliš dobré a stále se zhoršovaly, nehledě na spojenectví v tzv. Trojspolku (ještě společně s Německem). Problémem byly hlavně rakouské oblasti v Tridentsku a Terstu, kde žila početná italská menšina, které se navíc staly výživným vnitropolitickým tématem. Británie se toho snažila využít a tato území po ukončení války Itálii slíbila. I Německo se snažilo si Itálii předcházet, takovou odměnu jí však nabídnout nemohlo. Na konci dubna proto Itálie podepsala tzv. Londýnskou dohodu a 3. května opustila Trojspolek. Vypovězení války Rakousko-Uhersku pak bylo jen otázkou času - stalo se tak už 23. května (německu vyhlásila Itálie válku až 26. srpna následujícího roku).

Nepříliš početná italská armáda, pod velením generála Luigiho Cadorny, čítala asi 875 000 mužů. Postrádala moderní výbavu, větší zásoby střeliva, dělostřelectva a dopravních prostředků. Jako první cíl si zvolila město Gorizia, ležící kousek za hranicí na břehu řeky Soči (italsky Isonzo) a svedla o něj v roce 1915 celkem čtyři bitvy. 

První zahájila 23. června, ale Rakousko zde svá opevnění nedávno posílilo, a tak byl pokus marný. Drouhou bitvu zahájila už 18. července, ale přestože na frontu odeslala další děla, postrádala dostatek munice. Nezaznamenala tak žádné pozoruhodné územní zisky a ztratila 60 000 vojáků, zatímco Rakousko asi 45 000.

Generál Cardona nechal na forntu dopravit další děla a 18. října zaútočil znovu. Ale ani 1200 dělových hlavní nepomohlo a město Gorizia zůstalo v nedohlednu. Neúspěchem skončila i čtvrtá bitva, zahájená 10. listopadu. Tyto další dvě bitvy Italům přinesly ztráty v počtu dalších 117 000 mužů. Rakousko-Uhersko pak ztratilo 72 000.